[REKLAMA]

Zápisky z cvičení z Matematické analýzy A 4

Obsah

  1. Kvadriky
    1. Vizualizace dvourozměrných kvadrik
    2. Vizualizace trojrozměrných kvadrik
  2. Inverzní a implicitní funkce
  3. Vázané extrémy
  4. Záměna proměnných
    1. Obyčejné diferenciální rovnice s y=y(x)
      1. Záměna nezávislých proměnných: xt
      2. Záměna nezávislých i závislých proměnných
    2. Parciální diferenciální rovnice
      1. Záměna nezávislých proměnných
      2. Záměna nezávislých i závislých proměnných
    3. Časté substituce
      1. Polární souřadnice
      2. Válcové souřadnice
      3. Sférické souřadnice
      4. Polární souřadnice s obecnou mocninou
  5. Lebesgueův integrál
    1. Eulerovy integrály: Β a Γ funkce
    2. Objemy n-rozměrných útvarů
    3. Integrály závislé na parametru
  6. Křivkové a plošné integrály

Cvičící

Monika Balázsová, balazmon@fjfi.cvut.cz

Kvadriky

Známe kvadratické funkce: ax2+bx+c. Zobecníme je na vektory.

Kvadriky se budou hodit k vyšetřování extrémů funkce.

Definice. Nechť An×n,A=AT,A0,bn,c. Funkce f:n,f(x)Axx2bx+c=xTAx2bTx+c je kvadratická funkce na n. Množina Qf1(0)={xn|xTAx+bTx+c=0} se nazývá kvadrika.
Příklad. Množina řešení rovnice x12+x22+1=0 je kvadrika s A=I,b=0,c=1. Jde o prázdnou množinu.
Příklad. Množina řešení rovnice x12+x22=0 je kvadrika s A=I,b=0,c=0. Jde o jednoprvkovou množinu.
Příklad. Množina řešení rovnice x12+x221=0 je kvadrika s A=I,b=0,c=1. Jde o jednotkovou kružnici.

Pro danou kvadriku je úkolem najít souřadnicový systém, pomocí něhož snadno určíme, o jakou kvadriku se jedná.

Definice. Nechť 𝒳 je báze n a sn. Dvojici (𝒳,s) nazveme soustavou souřadnic s bází 𝒳 a počátkem s. Je-li báze ortonormální, jde o kartézskou soustavu souřadnic.
Věta. Nechť X(x1xn) je matice báze 𝒳. Potom (xn)(1yn)(xs=Xy=i=1nyixi)

Dosadíme-li do kvadratické funkce vektor vyjádřený v kartézské souřadnicové soustavě, máme

f(x)=f(s+Xy)=(s+Xy)TA(s+Xy)2bT(s+Xy)+x=sTAs+sTAXy+yTXTAs+yTXTAXy2bTs2bTXy+c=f(s)+yTXTAXy+2(XT(Asb))Tyf1(y)

Ukazuje se, že ve druhém členu dokážeme vynulovat mimodiagonální prvky a třetí dokážeme za určitých podmínek vynulovat.

Jelikož A je symetrická, můžeme provést singulární (Schurův a zároveň diagonální) rozklad AUTΣU, kde Σ je diagonální sestávající z vlastních čísel a U je unitární sestávající z vlastních vektorů. Když poté zvolíme XUT, máme XTAX=Σ. Máme tedy

f1(y)=yTΣy+2(XT(Asb))Ty+f(s)=i=1nλiyi2+2(XT(Asb))Ty+f(s)

Pokud také zvolíme s takové, že As=b, kvadratická funkce se nám zjednoduší na tvar

f1(y)=yTΣy+f(s)=i=1nλiyi2+f(s)
Definice. Bod sn se nazývá střed kvadriky, pokud f(sx)=f(s+x). Množinu středů značíme Sf.
Definice. Kvadrika se nazývá centrální, pokud Sf.
Věta. Kvadrika má střed v bodé s právě tehdy, pokud As=b.
Věta. f je konstantní na Sf.
Definice. Nechť f je centrální kvadratická funkce a kh(A). Nechť 𝒳 je ortonormální báze n sestávající z vlastních vektorů A, kde prvních k vlastních čísel je nenulových. Nechť dále sSf. Potom (𝒳,s) nazveme kanonickou soustavou souřadnic pro f a výraz f1(y)=i=1kλiyi2+f0 se nazývá kanonický tvar f.
Definice. Necht λ1,,λp jsou kladná (pokud f00) nebo záporná (pokud f0>0) vlastní čísla A. Označme αisq|f0|+[f0=0]|λi| Potom standardní tvar Q je i=1p(yiαi)2i=p+1k(yiαi)2=[f00]
Definice. Kvadrika Q je regulární, pokud k=n.
Poznámka. Pokud rovnice As=b nemá řešení, tedy kvardika není centrální, potom nemůžeme vynulovat lineární členy, ale můžeme alespoň vynulovat konstantní člen f(s) a zařídit, aby z lineárních členů zbyl jen jeden.
Lemma (připomenutí z lineární algebry). Je-li A symetrická matice, potom A(n)⊕︎ker(A)=n.
Věta. Nechť f je necentrální kvadratická funkce a bb1+b2, kde b1A(n),b2ker(A). Potom existuje sn takové, že As=b1f(s)=0.
Definice. Vektor s splňující podmínky předchozí věty se nazývá vrchol. Množina vrcholů kvadriky se značí Vf.
Věta. Pro vrchol platí c(2bb1)Ts=0.
Definice. Mějme necentrální kvadriku. Je-li 𝒳 ortonormální báze n složená z vlastních vektorů A, kde prvních k vlastních čísel je nenulových a platí xk+1=b2b2. Nechť s je vrchol. Potom (𝒳,s) je kanonická soustava souřadnic a kanonický tvar f je f1(y)=i=1kλiyi22(XTb2)Ty=i=1kλiyi22b2yk+1
Definice. Nechť p je počet kladných vlastních čísel A. Nechť αisqb2|λi|. Potom standardní tvar kvadriky je i=1p(yiαi)2i=p+1k(yiαi)2=2yk+1

Vizualizace dvourozměrných kvadrik

f(x,y)= x2+ xy+ y2+ x+ y+

Varování: neumí zobrazit některé speciální případy (např. svislé přímky)

Cvičení (8.1). Předeďte kvadriku do standardního tvaru a klasifikujte ji: 5x2+4xy+8y232x56y+80=0

Vizualizace trojrozměrných kvadrik

f(x,y)= x2+ y2+ z2+ xy+ xz+ yz+ x+ y+ z+

Osy:

Varování: je to obecně velmi pofidérní

Cvičení (8.2). Předeďte kvadriku do standardního tvaru a klasifikujte ji: 2x2+y2+2z22xy+2yz+4x2y=0
Cvičení (8.3). Předeďte kvadriku do standardního tvaru a klasifikujte ji: 2x2+y2+2z22xy+2yz+4x+2y+2z2=0
Cvičení (8.4). Předeďte kvadriku do standardního tvaru a klasifikujte ji: x2+y2z2+2xy2z1=0

Inverzní a implicitní funkce

Věta (o implicitní funkci). Nechť Ωnn,Ωmm jsou otevřené množiny. Mějme funkci F:Ωn×Ωmm,F𝒞1. Zavedeme si zkrácené značení: xF bude značit Jacobiho matici F podle prvních n proměnných a yF podle posledních m proměnných. Nechť dále aΩn,bΩm,F(a,b)=0 a yF(a,b) je regulární. Potom:
Cvičení (9.1). Pro x+y>1,z>0 rozhodněte, zda x+y+z=ez zadává implicitní funkci z=f(x,y).
Cvičení. Mějme soustavu rovnic Φ1(x,y,u,v)x+y2+u3uv=0 Φ2(x,y,u,v)x23y+u2v+4=0 Určuje tato soustava u,v jako funkce x,y na okolí bodu (0,1)?
Věta (o inverzní funkci). Mějme n,f:Ωnn,f𝒞1(Ω),aΩ. Nechť Df(a) je regulární. Potom existuje Ha takové, že platí:
Cvičení (9.3). Nechť F(x,y)(x2+y2x2y2),x,y>0 Zjistěte, zda existuje globálně nebo alespoň lokálně F1.
Cvičení (9.4). Mějme rovnici x2=y2. Kolik funkcí y=y(x) ji splňuje na ? Kolik spojitých funkcí? Kolik diferencovatelných funkcí? Kolik spojitých funkcí ji splňuje na intervalu (1δ,1+δ),δ(0,1) s tím, že y(1)=1?
Cvičení (9.5). Nechť yεsin(y)=x,ε(0,1). Najděte y,y a lokální extrémy funkce y.
Cvičení (9.6). Určete lokální extrémy funkce z=z(x,y) zadané implicitně funkcí F(x,y,z)=x2+y2+z2xzyz+2x+2y+2z2
Cvičení (9.7). Najděte lokální extrémy funkce z=z(x,y) zadané implicitně rovnicí x2+y2+z2=a2
Cvičení (9.8). Najděte lokální extrémy funkce z=z(x,y) zadané implicitně rovnicí x2+y2+z22x+2y4z10=0

Vázané extrémy

Hledáme lokální extrémy funkce f:Ωn v množině přípustných řešení M{xΩ|g(x)=0},g:Ωm,n>m,h(Dg)=m. Množina přípustných řešení tedy tvoří nějakou vrstevnici funkce g.

Postupujeme tak, že vyrobíme Lagrangeovu funkci L(x;λ)f(x)j=1mλjgj(x). Koeficienty λ jsou Lagrangeovy multiplikátory. Budeme řešit rovnici L(x;λ)=0, čímž dostaneme stacionární body x* a odpovídající Lagrangeovy multiplikátory λ*.

Následně vyšetříme definitnost x2L(x*;λ*) vzhledem k tečnému prostoru Tx*(M)ker(Dg(x*)).

Věta. Je-li x2L(x*;λ*) pozitivně/negativně definitní vzhledem k Tx*(M), potom má f v bodě x ostré lokální minimum/maximum vzhledem k M.
Cvičení (10.1). Najděte vázané extrémy funkce f(x,y)xy vzhledem k množině určené vazbou x+y=1.
Cvičení (10.2). Najděte vázané extrémy funkce f(x,y,z)xyz vzhledem k množině určené vazbami x2+y2+z2=1x+y+z=0.
Cvičení (10.3). Najděte vázané extrémy funkce f(x,y,z)xy+yz vzhledem k množině určené vazbami x2+y2=2y+z=2.
Cvičení (10.4). Najděte vázané extrémy funkce u(x1,,xn)i=1nxip,p>1 vzhledem k množině určené vazbou i=1nxi=a,a>0.
Věta. Je-li funkce konvexní na konvexní množině, potom její lokální minimum na této množině je i globální minimum.
Poznámka. V předchozím příkladu je funkce u konvexní, jelikož jde o součet konvexních funkcí, tudíž můžeme použít předchozí větu. Zjistíme tím, že x* je globální minimum, což můžeme vyjádřit jako následující nerovnost: u(x*)=apnp1i=1nxip Úpravou dostaneme speciální případ Jensenovy nerovnosti: (1ni=1nxi)n1ni=1nxip
Věta (Jensenova nerovnost). Nechť f je reálná, konvexní funkce. Mějme koeficienty konvexní kombinace (λ1,,λn)[0,1]n,i=1nλi=1. Potom f(i=1nλixi)i=1nλif(xi)
Cvičení (10.5). Najděte vázané extrémy funkce u(x1,,xn)i=1nxiαi,αi>0 vzhledem k množině M{x(+)n|i=1nxi=a}.
Poznámka. Z výsledku předchozího cvičení můžeme odvodit další známou nerovnost. max(u)=i=1nαiaj=1nαji=1nxiαi Speciálně vezmeme n2,α11p,α21q,p+q=1 x1aippj=1najp,x2biqqj=1nbjq Dosazením a úpravami dostaneme aippj=1najp+biqqj=1nbjqaibij=1najppj=1nbjqq Když to vysumíme přes všechna i a upravíme, dostaneme i=1naibii=1naippi=1nbiqq To je Hölderova nerovnost.
Cvičení (10.6). Najděte globální extrémy funkce u(x,y)x2+y212x+16y na množině M{(x,y)2|x2+y225}.
Cvičení (10.7). Najděte volné a vázané extrémy funkce u(x,y)x2xy+y2 na množině M{(x,y)2||x|+|y|1}.
Cvičení (10.8). Najděte volné a vázané extrémy funkce u(x,y,z)2x2+2y2+z2xyz2xy+1 na množině M[0,1]3.

Záměna proměnných

Záměna proměnných se hodí k řešení diferenciálních rovnic. Existuje přibližně dvacet „standardních“ substitucí. Cílem není naučit se je nazpaměť, ale umět použít zadané substituce.

Obyčejné diferenciální rovnice s y=y(x)

Máme diferenciální rovnici v obecném tvaru:

F(x,y(x),y(x),,y(n)(x))

Chceme dvojici závislé a nezávislé proměnné bijektivně zobrazit na nové proměnné:

(xy)Ψ(tu)

Záměna nezávislých proměnných: xt

Nejprve zkusíme zaměnit starou proměnnou pomocí nové:

xφ(t),u=y

Chceme, aby funkce φ byla dost hladká a φ˙0. Základní rovnost, ze které budeme vycházet, je u(t)=y(φ(t)). Derivací dostaneme u˙(t)=y(φ(t))φ˙(t). Druhá derivace už bude složitější:

u¨(t)=y(φ(t))φ˙(t)2+y(φ(t))φ¨(t) u¨(t)=y(φ(t))φ˙(t)2+u˙(t)φ˙(t)φ¨(t) y=u¨φ˙2φ¨φ˙3u˙

Analogicky si můžeme odvodit krásňoulinké vztahy pro další derivace.

Co když navopák chceme zaměnit novou proměnnou pomocí staré?

tα(x),u=y

Dále analogicky.

Záměna nezávislých i závislých proměnných

Opět se nejprve podíváme na vyjádření starých pomocí nových.

xφ(t,u),yψ(t,u)

Opět si napíšeme základní rovnost a zderivujeme ji podle t:

ψ(t,u(t))=y(φ(t,u(t))) tψ(t,u(t))+uψ(t,u(t))u˙(t)=y(φ(t,u(t)))(tφ(t,u(t))+uφ(t,u(t))u˙(t))

Jelikož to je hnusné, napíšeme to ve fyzikální podobě, aby to zdánlivě nebylo hnusné:

tψ+uψu˙=y(tφ+uφu˙) y=tψ+u˙uψtφ+u˙uφ

Samozřejmě také můžeme vyjadřovat nové pomocí starých:

tα(x,y),uβ(x,y) β(x,y(x))=u(α(x,y(x))) xβ+yβy=u˙(xα+yαy) y=u˙xαxβybu˙yα
Lineární substituce
yAx,xn,An×n,detA0 x=A1y
Nelineární substituce
Mějme zobrazení f:. Požadujeme, aby platilo:
  • f je prosté (alespoň lokálně)
  • f,f1𝒞1 nebo vyšší (podle toho, kolikáté derivace děláme)
  • f je otevřené
Tomu vyhovují regulární zobrazení. Navíc pokud platí první dva body, potom už platí třetí (podle věty o otevřeném zobrazení).

Parciální diferenciální rovnice

F(x,y,z,xz,yz,x2z,xyz,y2z,)

Záměna nezávislých proměnných

Uvažujeme regulární zobrazení v jednom směru:

(xy)(uv) z(x,y)=w(u,v)

Při vyjádření starých pomocí nových x=φ(u,v),y=ψ(u,v) vycházíme z rovnosti

z(φ(u,v),ψ(u,v))=w(u,v)

Když to zderivujeme podle obou proměnných, dostaneme:

xzuφ+yzuψ=uwxzvφ+yzvψ=vw

To se dá zapsat maticově:

(uφuψvφvψ)(xzyz)=(uwvw)

Všimněme si, že vlevo je Jacobiho matice transformace, která tedy musí být regulární.

Při vyjádření nových pomocí starých u=α(x,y),v=β(x,y) vycházíme z rovnosti

z(x,y)=w(α(x,y),β(x,y))

Derivací dostaneme

xz=uwxα+vwxβyz=uwyα+vwyβ

Záměna nezávislých i závislých proměnných

(xyz)(uvw)

Vyjádření starých pomocí nových:

x=φ(u,v,w),y=ψ(u,v,w),z=ξ(u,v,w) ξ(u,v,w(u,v))=z(φ(u,v,w(u,v)),ψ(u,v,w(u,v))) uξ+wξuw=xz(uφ+wφuw)+yz(uψ+wψuw) vξ+wξvw=xz(vφ+wφvw)+yz(vψ+wψvw)

Vyjádření nových pomocí starých:

u=α(x,y,z),v=β(x,y,z),w=γ(x,y,z) γ(x,y,z(x,y))=w(α(x,y,z(x,y)),β(x,y,z(x,y)))

Časté substituce

Polární souřadnice

x=ρcosφ,y=ρsinφ,ρ(0,),φ(π,π) detJ=det(cosφρsinφsinφρcosφ)=ρ

Abychom měli otevřený interval, museli jsme vyloučit φ=π, tudíž nedokážeme zobrazit body na polopřímce Pπ0×{0}. To ale při počítání Lebesgueova integrálu nebude problém, protože má polopřímka nulovou míru: m2(Pπ)=m(0)m({0})=0=0

Inverzní transformace: ρ=x2+y2,φ=atan2(y,x) V diferenciálních výrazech: w(ρ,φ)=z(x,y)=z(ρcosφ,ρsinφ) ρw=xzcosφ+yzsinφ φw=xz(ρsinφ)+yz(ρcosφ) (ρwφw)=(cosφsinφρsinφρcosφ)(xzyz) Nějakým sčupčením rovnic dostaneme yz=sinφρw+cosφφwρ xz=cosφρwsinφφwρ =(cosφρsinφφρsinφρ+cosφφρ) x2z=(cosφρsinφφρ)(cosφρwsinφφwρ)=cosφ(cosφρ2w+sinφφwρ2sinφφ,ρwρ)sinφρ(sinφθw+cosφρ,φwcosφφwρsinφφ2wρ) y2z=analogicky Δz=x2z+y2z=ρ2w+φρwρ+φwφ=ρ(ρφρ)ρ+φ2ρ2

Válcové souřadnice

x=ρcosφ,y=ρsinφ,z=ξ,ρ(0,),φ(π,π),ξ J=det(cosφρsinφ0sinφρcosφ0001)=ρ =(cosφρsinφφρsinφρ+cosφφρξ) Δ=ρ(ρφρ)ρ+φ2ρ2+ξ2

Sférické souřadnice

Schválně je zapíšeme v trochu jiném tvaru, než se obvykle zapisují. x=ρcosφcosϑy=ρsinφcosϑz=ρsinϑ ρ+,φ(π,π),ϑ(π2,π2) Dá se ukázat, že jde o složení dvou válcových transformací: x=rcosφ,y=rsinφ,z=ξ r=ρcosϑ,φ=φ,ξ=ρsinϑ detJsfeˊr=detJvaˊlc 1detJvaˊlc 2=rρ=ρ2cosϑ Diferenciální výrazy vyjdou krásně: x=cosφcosϑρcosφsinϑϑρsinφφρcosϑ y=sinφcosϑρsinφcosϑϑρ+cosφφρcosϑ z=sinϑρ+cosϑϑρ Laplace je ještě hezčí.

Polární souřadnice s obecnou mocninou

xρcos(φ)α,yρsin(φ)α,ρ+,φ(0,π2) Transformace je omezena pouze na první kvadrant x,y+, popřípadě na symetrické úlohy.

Lebesgueův integrál

Příklad (motivační). Nechť M[0,2π]×[0,π]. Vypočtěte Msin(x+y)dxdy. S tím, co zatím známe, to můžeme zkusit počítat dvěma způsoby: 02π0πsin(x+y)dydx=02π(cosxcos(x+π))=0 0π02πsin(x+y)dxdy=0π0=0 Vidíme, že nám vyšlo to samé, ale v jednom případě byl výpočet jednodušší.

Lebesgueův integrál zobecňuje absolutně konvergentní Riemannův integrál, obšem nikoliv neabsolutně konvergentní Riemannův integrál. Například integrál 0sinxxdx jde spočítat jako Riemannův, ale ne jako Lebesgueův.

Věta. Nechť funkce f má absolutně konvergentní zobecněný Riemannův integrál na (a,b). Potom f je lebegueovsky integrabilní na (a,b) a integrály se rovnají: anf=(a,b)f
Věta (Tonelli). Nechť (X,,μ),(Y,𝒩,ν) jsou prostory se σ-konečnou mírou. Je-li f+(X×Y,𝒩) (nezáporná a měřitelná), potom
Věta (Fubini). Nechť (X,,μ),(Y,𝒩,ν) jsou prostory se σ-konečnou mírou. Je-li fL(μν), potom
Cvičení (12.1). Odvoďte Dirichletovu formuli pro fL((0,a)×(0,a)): 0a0xf(x,y)dydx=0ayaf(x,y)dxdy
Cvičení (12.2). Nechť fL(2). Zaměňte pořadí integrace v I02x2xf(x,y)dydx
Cvičení (12.3). Nechť a+,fL2(2). Zaměňte pořadí integrace v I02a2axx22axf(x,y)dydx
Cvičení (12.4). Spočtěte integrál IMy2dxdy kde M{(φx(t),y)2|t(0,2π),y(0,φy(t))} kde φ je oblouk cykloidy parametrizovaný vztahem φ(t)a(tsint,1cost),a
Věta (o substituci). Nechť Ωn je otevřená množina a Φ:Ωn je difeomorfismus. Je-li funkce f lebesgueovsky měřitelná na Φ(Ω), potom je fΦ lebesgueovsky měřitelná na Ω. Pokud navíc f0fL(Φ(Ω),m), potom Φ(Ω)f(x)dx=Ωf(Φ(x))|detDΦ(x)|dx
Cvičení (12.5). Proveďte polární substituci v integrálu IMf(x,y)d(x,y) kde MB0(a).
Cvičení (12.6). Proveďte polární substituci v integrálu IMx2+y2d(x,y) kde MB0(a).
Cvičení (12.7). Proveďte polární substituci v integrálu IMf(x,y)d(x,y) kde M{(x,y)2|x2+y2ax}.
Cvičení (12.9). Spočtěte integrál IM(x2+y2)d(x,y) kde M{(x,y)2|x4+y41}.
Cvičení (12.8). Nechť a,b,h+,M(a,a+h)×(b,b+h). Uvažujme transformaci Φ:MM zadanou jako uy2x,vxy. Spočtěte μ(M) a μ(MM). Co se stane, když pošleme h0?

Eulerovy integrály: Β a Γ funkce

Cvičení (12.11). Určete plochu S vymezenou nerovnostmi: (x2+y2)22a2(x2y2)x2+y2a2
Cvičení (12.12). Spočtěte plochu Descartova listu: (xa+yb)5x2y2c4,a,b,c,x,y>0
Cvičení. Odvoďte vzorec Iexp(x2)dx=π
Cvičení. Spočtěte objem tělesa M daného nerovností: (x2a2+y2b2+z2c2)2zhexp(z2c2x2a2+y2b2+z2c2)

Objemy n-rozměrných útvarů

Cvičení (12.16). Spočtěte objem Vivianiho tělesa – rozdílu koule a válce: x2+y2+z2a2x2+y2ax
Cvičení (12.17). Spočtěte objem tělesa: x2+y2zx+yz

Integrály závislé na parametru

Křivkové a plošné integrály

Definice. Mějme po částech 𝒞1 křivku Φ:[a,b]2 a funkci f:[Φ]. Křivkový integrál prvního druhu je Φfdsabf(Φ(t))Φ(t)dt
Cvičení (13.1). Spočtěte integrál Φ(x43+y43)ds, kde Φ:x23+y23=a23 je asteroida.
Cvičení (13.2). Φx2+y2ds,Φ:(x2+y2)32=a2(x2y2)
Cvičení (13.3). Spočtěte integrál přes oblouk cykloidy: Φy2ds,Φ(t)(a(tsint)a(1cost)),t[0,2π]
Definice. Mějme po částech 𝒞1 křivku Φ:[a,b]2 a vektorové pole F:[Φ]2. Křivkový integrál druhého druhu je ΦFdsabF(Φ(t))Φ(t)dt
Věta (Greenova). Nechť Φ:[a,b]2 je uzavřená po částech 𝒞1 křivka vymezující plochu S tak, že při pohybu po křivce máme plochu po levé straně, a F:Ω22,F𝒞(Ω). Potom S(1F22F1)=ΦFds
Cvičení (13.4). Spočtěte Φi(2xydx+x2dy), kde Φ1 je úsečka [0,0][1,1], Φ2 je parabola x2[0,1] a Φ3 je lomená čára [0,0][1,0][1,1].
Cvičení (13.5). IΦ((y2z2)dx+(z2x2)dy+(x2y2)dz)ΦΦ1⊕︎Φ2⊕︎Φ3Φ1(cost,sint,0),t[0,π2]Φ2(0,cost,sint),t[0,π2]Φ3(sint,0,cost),t[0,π2]
Cvičení (13.6). Pomocí Greenovy věty spočtěte integrál IΦ((expxsinypy)dx+(expxcosyp)dy) po křivce skládající se z úsečky od (0,0) do (a,0) a z horní půlkružnice zpět.
Cvičení (13.7). Nechť Φ je libovolná kladně orientovaná Jordanova křivka, která má uvnitř počátek. Spočtěte I=Φxdyydxx2+y2
Cvičení (13.8). Pomocí Greenovy věty spočtěte plochu elipsy.
Definice. Plocha je dvourozměrný objekt v 3 parametrizovaný pomocí funkce Φ:Ω23.
Definice. Mějme plochu Φ se stopou SΦ(Ω) a funkci f:S. Plošný integrál prvního druhu je SfdSΩ(fΦ)xΦ×yΦ
Definice. Mějme plochu Φ se stopou SΦ(Ω) a vektorové pole F:S3. Plošný integrál druhého druhu je SFdSΩ(FΦ)(xΦ×yΦ)
Věta (vzoreček pro výpočet normy vektorového součinu). a×b=a2b2(ab)2
Cvičení (13.9). Spočtěte povrch koule o poloměru a.
Cvičení (13.10 nebo možná 10.11). Spočtěte ISx2a4+y2b4+z2c4dS kde S je elipsoid s poloosami a,b,c.
Cvičení (13.12). Spočtěte S(x2+y2)dxdy kde SB(0,0)(R)×{0}, s orientací danou normálou (0,0,1).
Cvičení (13.13). Spočtěte z definice integrál Sxdydz+ydzdx+zdxdy kde S je sféra kolem počátku o poloměru a, s orientací danou vnějším normálovým vektorem (směřujícím ven z koule).
Věta (Gaussova). Mějme V3,F:V3,F𝒞1(V), potom VF=VFds kde integrál na pravé straně je orientovaný podle vnější normály.
Cvičení (13.14). Spočtěte příklad 13.13 pomocí Gaussovy věty.
Věta (Stokesova). Mějme plochu S a F:Ω33,F𝒞1, potom SFds=S(×F)ndS kde S,S jsou souhlasně orientované.
Cvičení (13.15). Spočtěte IΦ((x2yz)dx+(y2xz)dy+(z2xy)dz) kde Φ je jeden závit šroubovice určený parametrizací Φ(t)(acostasinth2πt),t